Baňkování
Metoda přikládání baněk na lidské tělo, coby jeden z léčebných postupů užívaných při rozličných zdravotních problémech, má za sebou skutečně dlouhou historii. Pokud se s ní právě seznamujete prostřednictvím ilustračních fotografií, velice snadno vám může asociovat obskurní postupy typu přikládání pijavic nebo pouštění žilou. A nutno uznat, že na pohled zde určitá podobnost existuje – pohledy na skleněné baňky přisáté k zádům skutečně evokují dobu alchymií rudolfinského ražení. Zatímco tehdejší experimenty však často pro nemocného končívaly přinejmenším neslavně, v případě dnes nabízeného baňkování zde veškerá podobnost končí. Nemusíte tak chovat žádné obavy, že se odevzdáte do rukou šílence, který navždy poznamená váš život. Jde totiž o techniku, jíž si lidstvo mělo příležitost osahat během stovek let – s baňkováním se totiž začalo již ve starověké Číně za pomoci zvířecích rohů nebo bambusu - a v současné době tak z ní umíme vytěžit naprosté maximum.
Přikládání baněk ve své době aplikoval již jeden z vůbec nejslavnějších lékařů všech dob, Říman Galenus, který žil ve druhém století našeho letopočtu. Velkého rozšíření se tato technika dočkala i později, kdy ji ve středověku využíval prakticky celý tehdejší svět. Zatímco v minulosti se jejímu působení často přikládaly snad až magické výsledky, dnes jsme v jejím hodnocení výrazně střízlivější.
Baňkování tak nepředstavuje žádný zázračný všelék, který by z vašeho těla odsál veškeré pekelné šťávy, ale jde o velice účinný způsob, jak nejen uvolnit místa, jež se nám zdají být „zablokovaná“, ale stejně tak i pročistit náš krevní oběh. Místa, na nichž se baňkování provádí se skutečně důkladně prokrví, v čemž nachází baňkování jen málo stejně tak schopných konkurentů, okysličí a následně dochází k odplavení mnoha lidskému tělu toxických látek.
Zároveň však musíme dodat, že i přes početný tábor vyznavačů této techniky, jakož i stále se rozšiřující sít´ míst, kde ji poskytují, se baňkování dosud nepodařilo úplně etablovat na poli klasické medicíny. Jinými slovy někteří lékaři se o jejích výsledcích vyjadřují zdrženlivě, a stejně tak se i ve sdělovacích prostředcích popisuje jako jedna z disciplín tzv. alternativní medicíny.
Což však v žádném případě neznamená, že by mělo jít o dostatečný důvod, proč se baňkování vyhýbat – stejně tak i mnohé masážní techniky lékaři nedoceňují, a především, baňkování se nepoužívá k léčení až tak závažných obtíží, kdy by tato metoda pro vás mohla představovat jakékoliv zdravotní riziko.
A jak se tedy v současné době dostupná podoba této tradiční disciplíny provádí? V zásadě je možné říci, že existují dvě základní varianty baňkování. Bud´je možné na sobě nechat provést klasické jednoduché baňkování, není sáhnout po o něco dražší kombinované masáži, kdy samotné hlavní části baňkování předchází několikasekundové „rozehřátí“ těch nejztuhlejších míst.
Masér tedy nejprve hledá klíčová místa, která jsou s největší pravděpodobností zodpovědná za vaše problémy, a postupně na ně přikládá baňky. Na skutečně bolavých místech může být vlastní přikládání možná nepříjemné, určitě ale nemusíte chovat obavy, že by mělo jít o jakkoliv bolestivou proceduru.
Před přiložením baňky se k jejímu hrdlu přiloží hořící svíčka, případně také zapálený smotek, čímž uvnitř dojde k vytvoření vakua, jež je pro účinnost celého postupu určující. Kvůli takto vzniklému podtlaku po přiložení baňky na tělo dojde k nasání vaší kůže. Pod ní popraskají drobné žilky, a následně se uvolní trocha i lymfy okolí problematického místa. Tím se na vašem těla objeví podlitina, která není důvodem k panice – naopak jde o průvodní jev žádoucího prokrvení a vyplavování toxických látek. Celá procedura zpravidla netrvá déle než několik desítek minut, a jak jsme si již řekli, není bolestivá.
Na závěr jenom dodejme, že v budoucnu se možná dočkáme dne, kdy dnešní baňkování změní své jméno – kromě skleněných baněk se totiž pro tento účel stejně tak prosazují gumové balónky, které se na postižená místa jednoduše přiloží tak, jak masérovi přijdou do ruky, a odpadá zde tedy zdlouhavá fáze přípravy baňky.
